Co v Sušických novinách nebylo…a mělo být "Srdeční záležitost"

3.2.2013   Kategorie: Dění ze Sušice   autor: Jiří Venclík   vložil: Administrator   přečteno: 244x

   
 

Srdeční záležitost

Letošní Vánoce pro mne osobně byly srdeční záležitostí hned z několika důvodů. Poprvé po zhruba deseti letech od smrti rodičů jsem byl se svojí rodinou v Sušici přes celé svátky a po dlouhé době jsem měl přes celé svátky pracovní volno a mohl jsem se věnovat rodině a kamarádům, které za normálních okolností dost zanedbávám přesně v tomto pořadí. Znáte to, člověk se těší na roztopený krb, vánoční náladu, sníh, lyžovačku. První temná skvrnka ale byla, že vánoční trhy skončily na můj vkus trochu brzy. Vynahradil mi to Luboš Frančíků, který se přesunul se svým punčovým stánkem od lípy k tabáku U Švelchů. Druhá skvrnka byla sněhová… Nevydržela moc dlouho – napadla a zase slezla – a jarních dvanáct stupňů nad nulou udusilo i oheň v mém krbu..Ale pak už se to zase začalo lepšit. Třeba vánoční koncert Svatoboru a Sušického dětského sboru spolu s pražskými i plzeňskými filharmoniky a sólistou ND i místními liduškáři a hlavně s Pepou Baierem….

Chleba se salámem a okurkou….

Je to už vážně dlouho co jsme chodívali s klukama z kapely přes řeku ke mlejnu do vily co bydleli Baierovi. Měli piáno, a tak jsme u nich mohli po víkendech zkoušet. Atmosféra u Baierů je kapitola sama o sobě. Bylo to pro mě něco úžasného, co jsem do té doby nezažil. Spousta dětí, tvůrčí svoboda za těžkýho totáče, a hlavně parádní atmosféra. Tenkrát ještě „pan Baierle“ – který mě učil v hudební přípravce – se proměnil v teplákového kámoše, pani Baierová v mámu co nás cpala chlebama se salámem a okurkou, zatímco my jsme hoblovali rokenrol. Moje máma vždycky říkala, že Baierovi mají tolik dětí aby si z nich Pepa jednou udělal orchestr….A letos se mu to povedlo…Nebyly sice všechny jeho vlastní, ale Helena se uměla vždycky starat i o ty cizí stejně jako o ty vlastní!!!

Splněný sen…

Pro mě byla atmosféra vánočního komponovaného koncertu v Sokolovně naprosto úžasná. Možná pro to, že jsem viděl Baierovy sbory po dlouhé době, možná pro to, že zpívaly se skutečným symfoni–orchestrem, možná pro to, že mi Sokolovna připomínala tak trochu pražskou Lucernu, možná pro to, že jsem za Sušice…Vzal jsem si sebou foťák, že si udělám pár obrázků. Profi fotograf fotí trochu jinak než fotograf řekněme sváteční. Profík je tak trochu i součástí scény – a to je běžně tolerováno. Neseděl jsem mlčky na židli a nevychutnával tóny .. Pohyboval jsem se „na jevišti“ – v tomto případě mezi muzikanty a v jejich bezprostředním okolí – abych mohl pořídit co možná nejhezčí reportážní fotografii… A cítil jsem tu energii a atmosféru…A vůbec mi nevadilo, že Sokolovna má špatnou akustiku, a že se harfenistka trochu zapomněla a že lesní rohy šly jinak na nástup… a že sboristi na jedné straně neslyšeli sboristy na straně druhé – a šli chvilku mimo rytmus…Když jsem namířil foťák na dirigenta – tedy na Pepu – to byla krása!!! Ten člověk byl prostě nejštastnější na celém světě…Ten jeho výraz mi připomněl mýho tátu… A navzdory tomu, že vánoční koncerty byly, podle některých , doposud ryze tradiční, se svými rituály, které prý letos malinko „ošidili“ a navzdory tomu – že scéna byla pro některé také trochu netradiční, pro mě byl tento vánoční koncert srdeční záležitostí a myslím že pro Pepu Baiera taky.

Jirka Venclík

zpět

 
 

Vyhledat